Na úvod… patříte mezi triatlonisty, kteří zvládli ten nejnáročnější ironmanský pod 9 hodin. Kolik lidí to u nás dokázalo? Máte přehled?

Nevím, možná pět, možná do deseti, musel bych se na to blíž podívat, přece jen jsem z toho vypadl před deseti lety. Napadá mne Petr Vavroušek, Petr Soukup…

Váš největší úspěch v triatlonové kariéře? Předpokládám, že vzpomenete mistrovství světa na Havaji.

Na Havaji jsem startoval dvakrát. Poprvé jsem absolvoval triatlon v Plzni, byla to taková familiární večerní akce, strašně se mi to líbilo a od té doby jsem toužil dostat se na Havaj na mistrovství světa. Když jsem to jako amatér dokázal, ani mne tehdy nenapadlo, že tam podruhé pojedu jako profík. A o pár let později jsem se na Lanzarote kvalifikoval, mimochodem, letos se na Lanzarote pokusím o další kvalifikaci a třetí havajskou účast, už jsem v kategorii 40 až 45 let. Když jsem startoval jako amatér poprvé, bylo mým cílem především závod dokončit, protože sponzoři, které jsem tehdy sehnal, říkali – hlavně to dojeď a zkus být do poloviny startovního pole. Šel jsem do toho s vírou i respektem, nakonec jsem skončil 10. v kategorii a zhruba 80. celkově, což jsem bral jako velký úspěch. Toho prvního pokusu si moc cením, když jdete do neznáma, bojíte se, zda dokážete vylézt z vody, co se silným větrem, bylo znát, že ti, kteří jsou tam podruhé potřetí, vyrážejí s nějakým respektem, obavou, já jsem se strašně těšil, to mi moc pomohlo to rozbalit. Jako profesionál jsem poté dokončil až kolem 400. místa, protože jsem si před závodem poranil záda a trpěl bolestmi. Pro mne neúspěch, na druhou stranu povedla se předtím kvalifikace na Lanzarote, ta měla něco do sebe, kvalifikovat se mezi top 50 bylo super. Ze svých triatlonových začátků bych vzpomněl na mistrovství Evropy v Rothu, bylo mi osmnáct a v kategorii jsem dokončil čtvrtý. Byl to teprve můj druhý závod a první v zahraničí. Roth je jeden z největších a nejrychlejších závodů v Evropě s obrovskou diváckou kulisou. Když jsem tam startoval poprvé, spal jsem pod mostem a bál jsem se, že mne nepustí do depa, měl jsem ocelové kolo, zatímco všichni ostatní karbonová. Zážitkem pro mne byla i babička, která jela do zeleniny na karbonovém Bianchi s košíkem, to kolo jsem si tehdy vyfotil.

Jaký je triatlon? Jak byste ho charakterizoval?

Vždy jsem říkal, že je jako diamant, tvrdý a krásný. Je to náročný sport na psychiku, techniku i taktiku. Nic vám nedaruje a každou chybu hned vrátí. Musíte pravidelně jíst a pít, pokud jednou vynecháte, je zle, tělo poté najednou nezpracuje větší dávku, pokud v únavě přehlídnete díru, jdete k zemi, podstatná je hlava, která vždy v druhé půlce disciplíny musí podržet, musíte mít obrovskou motivaci a umět pracovat s bolestí, abyste dokončil. Zároveň je nutný všeobecný základ v daném sportu, abyste byli v cíli, triatlonista musí být všestranný, plavec na Ironmanu maraton nedá, stejně jako to neuplave cyklista nebo běžec.

V letošním roce se Patria Finance stala partnerem série amatérských závodů RoadCup. Jak se rodila spolupráce se Simonou Davídkovou a RoadCycling.cz?

Začali jsme spolupracovat v rámci ekonomického deníku E15. Já jsem už celý rok hledal nějakou sportovní oblast, v níž bychom se mohli zviditelnit, v minulosti jsme měli například Jizerskou padesátku, golfové a beachvolejbalové turnaje. Od toho se upustilo a nyní se chceme vrátit, chceme se opět zviditelnit i v oblasti sportu. Mě původně samozřejmě napadl triatlon, ke kterému mám blízko, líbí se mi ty tři disciplíny, pravidelnost, systematičnost. Cyklistika je hodně podobná a když jsem se dozvěděl, že v ní paní Davídková působí, možnost takové spolupráce se mi zalíbila. Podívejte se na cyklistický peloton, to může být ten trh, jsou to jízdy na delší vzdálenosti, stejně jako investice. Musíte mít vše rozmyšleno na delší trať, být připraven na defekty, případně úspěchy, na portfoliu ci pelotonu, mít radost z vítězství a zisku, je to určitý adrenalin. Cyklistika k nám tedy pasuje, to je důvod, proč jsem se rozhodl, že podpoříme RoadCup a RoadCycling.cz. Nechceme jít cestou jednoho závodu, nechceme jít cestou jedné persony, chceme jít cestou delší série, to byla naše myšlenka.   

Proč jste se rozhodli podpořit právě amatérskou cyklistiku?

Protože vidíme náš cílový trh právě v ní, jsme tady pro české hráče na kapitálovém trhu. Profesionální cyklistiku vnímáme spíše jako zahraniční a tamní investoři nejsou naší cílovou skupinou. A z naší zkušenosti mohu říci, že profesionální trh si obvykle dokáže peníze sehnat, amatéři jsou na tom hůře, hlavně organizátoři závodů těžce shánějí finance, aby mohli uspořádat závody. Zároveň, pokud chceme, aby profesionální sport za něco stál, podpořme sportování od amatérských základů. Nebylo vůbec jednoduché najít a rozhodnout se, do čeho investovat, aby to splňovalo naše požadavky. Jak jsem zmínil, mně se líbí ta dlouhodobější série, že tím nežijeme třeba pouze 14 dnů a poté je to mrtvé, líbí se mi i to, že se odehrává v České republice a v amatérském sportu. První rok si to chceme osahat a vyzkoušet.

Je tedy otevřené pole pro další rozšíření a prodloužení spolupráce?

Přesně tak, my si vyzkoušíme, jak to funguje, protože to není pouze o dotování penězi. Ve vstupu je vždy riziko. Na závody se chceme i podívat, jestli to dává smysl. Poté se určitě nebráním dalšímu rozšíření.

Takže Vás uvidíme na závodech RoadCupu? V jaké roli?

Chci se postavit na start, chystám se minimálně na jeden, těžko nyní upřesnit na který, pravděpodobně Krušnoton. Mám totiž před sebou kvalifikaci na Lanzarote 25. května, pokud to nevyjde, druhou šanci dostanu v Curychu, na to trénuji celý rok. A na každém cyklistickém startu existuje riziko zranění, neumím se tolik pohybovat v pelotonu a mé zkušenosti mi říkají, že v takovém pelotonu budou i další cyklisté, kteří se v něm neumějí dokonale pohybovat. Takže bych nechtěl případným zraněním ztratit kvalifikaci. A pokud se kvalifikuji, budu v sobě hledat motivaci na mistrovství světa, které se koná v říjnu, zase půjde o to, abych se někde nezranil. Takže RoadCup pojedu, je otázkou, kdy, otázkou také je, zda na výkon, nebo někde na chvostu, abych byl v bezpečí. Může rozhodnout i počasí, já měl kdysi ošklivý pád na mokru a mám trochu blok, že v mokru jedu jako na tréninku, to by nemělo smysl startovat. Každopádně se přijedu podívat na více závodů, určitě se minimálně jednou na start postavím. Vnímám to jako povinnost, pokud někam dávám peníze, podívat se na to vysloveně zblízka.

RoadCycling.cz se věnuje především silniční cyklistice, sledujete dění v profesionálním pelotonu? 

Pořád. Minulý víkend jsem se samozřejmě díval na Paříž – Roubaix. Mám výhodu, že sleduji televizní závody i v telefonu, takže když jdu s kočárkem, mám tři děti, tak si na něj připevním telefon. Tu trasu dokonale znám, zdaleka nevidím Paříž – Roubaix poprvé, takže mi stačí jen poslouchat komentář, znám totiž jednotlivé úseky, kterými cyklisté jedou, vím, jak jsou náročné. Sleduji pravidelně všechny Grand Tour, nenechám si ujít ani horská kola, zvláště, když jedou Kulhavý nebo Cink, také cyklokros už od dob Šimůnka až po Štybara. Cyklistika je v triatlonu moje nejsilnější stránka, baví mne, v minulosti jsem jezdil například amatérský závod Giro di Karlovy Vary.

Co Vás v profesionálním pelotonu v loňském roce nejvíce zaujalo, co byste vzpomenul?

Překvapil mne Štybarův start v cyklokrosu, musel mít velkou odvahu, protože tam je vždy riziko zranění, že vypadne z přípravy v profipelotonu. A zaujaly mne v poslední době technické věci jako kotoučové brzdy. Ovšem především jsem načichl do trénování podle wattmetru. Profesionální sportovci je využívají již delší dobu, nyní jsou cenově dostupné i amatérům. Wattmetr je nekompromisní a přísný trenér. Vystudoval jsem Fakultu tělesné výchovy a sportu, a psal jsem diplomovou i dizertační práci na tepovou frekvenci a laktáty. Když se dívám zpětně, muselo tam být takových nepřesností. Wattmetry jsou přesné, využívám je na kole i v běhu. Sleduji závodníky, kolik šlapou wattů, jak dlouho to vydrží jet, jak koordinují tréninky, jak to porovnávají. Data jdou až k divákovi, když zná konkrétní kopec, vidí, kolik tam jedou profesionálové, a ví, kolik tam jel sám. Takže ten technický posun v poslední době mne hodně zaujal. No a samozřejmě návrat Petra Vakoče, který se po úraze vrátil a skvelě. Petra obdivuji a moc mu fandím. 

Jak má Patria Finance daleko/blízko ke sportu?

Blízko. A chce se ještě více sportu přiblížit. Je prorostlá sportovci, mezi námi jsou lezci, tenisté, hokejisté, cyklisté, hodně běžců. Pořádáme dokonce firemní triatlon, každý si vyzkouší, co to obnáší, chodíme si společně zaběhat přes obědy. Sponzorujeme hostivařský swim-run, což je plavání s během, startujeme my i veřejnost, sportovní příležitosti prostě vyhledáváme. Kolegové jezdí do práce na kole, a ještě si před cestou domů dají nějakou trasu bokem. Předpokládám, že nejen já přijedu na start nějakého závodu RoadCupu, že se někdo přidá. Jsme naklonění sportu, vybíráme si, aby k nám pasoval, musí to mít myšlenku a trh musí být v ČR. Určitě nechceme jít například cestou jednoho profesionálního sportovce, naopak, chceme podpořit spíše veřejnost.

A my vám za to velice děkujeme!